Itálie – Apeniny 13 – 22.5. 2016

Červen 22, 2016 in Nezařazené by momo

news

VŠECHNY FOTKY APENINY 2016 https://www.zonerama.com/321krsak/Album/1670650

Tak a je to tady. Sedím doma, vzpomínám na italské biky a pokouším se to zachytit do písmen. A samozřejmě vybaluju, peru, uklízím. Prostě ta nejhorší část výletu. Pokud se tedy dá ještě nazvat částí výletu.

Tedy pěkně postupně. Je asi tak půlka března. Jedu s Vencou Mixanem na silničku. Potřebuji něco milosrdného, jsem mizernej, proto jedeme na Nepomuk. Dozvídám se, že navštívíme jeho kámoše Zdeňka, se kterým byl nedávno na skialpech. OK, alespoň oddechnu.  Jsme tam, Klášter. Ne klášter, ale Klášter. Povídáme, povídáme a najednou vyplyne ta osudová věta: „jedeme v květnu na biky do Apenin, potřebujeme doplnit bus. Co vy na to?“ Popravdě, píchli do vosího hnízda, rozdmýchali oheň v kovářské výhni, splašili koně….  O Apeninách na biku sním již nějaký rok. Ale seriózně jsem na sobě nedal nic znát. Zbytek vyjížďky si nepamatuju, už jsem byl v Apeninách.

Jsem u PC a rozposílám průzkumný email. Vlastně se snažím o alibi, proč jako nepojedu. Se přeci nemůže nikdo chytit. Mnoho otců od rodin, stavitelů rodinných hnízd atd. Já také neoplývám časem. Do několika dnů se mi vrátí 5x ANO. Teď mi nezbývá nic jiného než se zachovat hustokrutopřísně. Jedu taky.

Den 1)  Po dnech a hodinách příprav stojíme někde v Plzni před fakultou tělocvikářů a rveme přeplněné bágly do busu a kola v krabicích do káry. První rozhlížení po účastnících a hodnocení velikosti bagáže a zásob (tekutých). Vše zatím v normálu. Plánovaný odjezd o hodinu posunut, díky opozdilcům. Skupina 321starťáků jest rozdělena na dvě podskupiny. Jedna s volnějším režimem, druhá s přísnějším. O tom později. Jedeme. Začínám být zoufalý (a nejsem sám) z té neskutečné dálky (v hodinách). Jak to jenom přežijeme? Otevíráme první piva, druhá i ta třetí. A tu kořalku už taky nalejvej. Od Mnichova nevím nic.

Den 2) Hrozná ale hrozná opice mě probudila ca. hoďku před kempem. Čumí na mě obličej obtisknutý na skle. Je mi o to hůř. Něco málo organizačních věcí, stavění stanů, vydejchat se a pivko, ať se seberu. Jsme u nádherného jezera Fiastra. Modrozelená barva vody je až neskutečná. Je slunce, teplo. Jedeme na odpolední seznamovací výletík. Naší skupinku vede Krsák. Ze skupinky je pomalinku pelotůnek. Jedeme se podívat do jeskyně Grotta dei Fratti, kde poustevničil mnich. Nebo tam ještě je? První seznamování s ostrými výjezdy. I sjezdy, které neseme. Z jeskyně klesáme dál k potoku. Už to začíná být jetelné. Brod, Ondrovo namočené lakýrky a výjezd na silnici. Tak nějak už nemelu ani z posledního, protože střízlivým z nasbíraného stresu, podpořeného alkoholem, kombinovaného s únavou z týdnu před odjezdem. Jsem ukázková mátoha. Jsem rád, že jsem v kempu. I když závěr okolo jezera byl reklamou na bikování v horách. Kýč. Večeře, spaní.  Ani nevím jestli jsem stihnul sprchu.  Cca. 27km, výškových metrů kolik? Zde se informace různí, já tento den mám v mlze.

Den 3)   Mám připravenou trasu od Italů z „mtb –sibillini“. Start v 9h, my si řekneme na fóru v půl deváté, protože tušíme, že se stejně dřív než v devět nevyjede. Když za pět devět vidíme, že ostatní ještě dosnídávají. Krsák velí k odjezdu. Nedivím se, klepe kosu od za pět půl…  Navíc od 14hod hlásí déšť, chceme být do té doby zpět.  K 321skupině se přidává Kuba. Kluk z Velké Moravy, žijící, pracující v Budějicách. Pohodovka okolo jezera a nástup do kopce směrem na Podallu. Nabíráme výškové metry po hrstech a to „skoro“ zadarmo. Najíždíme na horské louky, šotoliny, probíjíme se mlhou. Díky GPS navigaci víme kudy a je to fakt zajímavý. Kluci italský si umí najít cestu. Sjezd už po loukách a šotolinové cestě. Jsme u Monastero, klesáme stále níž až by se dali na kotoučích smažit vajíčka. Pojíme nějakou svačinku a rozhodujeme se, zda dál nebo ne. Zatím neprší, jedeme dál. Kuba jede s náma se slovy „ale hoši, ne že mě uženete.“ Sklesáme až k říčce Fiume Fiastrone. Tady začíná vostrej, ale vostrej kopec. Navíc do toho začíná trochu pršet. Pořád máme hrdinské a optimistické komentáře. Jo, jede to. Nenáročný sjezd do samoty La Villa. Dost mi to připomíná Rumunsko. Bordel, odstavené rozbité stroje, všudypřítomný kouř, venku nikdo, ale žijou tu lidi. A prší. Stoupáme na Monte Petrella. Kuba se začíná opožďovat. Nakonec jsem rád, že ho můžu jako zachraňovat a nepomáhat mu, ale hecovat. Sám můžu jako když nemůžu. Tlačíme. Jsme už skoro nahoře, vyjíždíme na pověstnou apeninskou pěšinu. Sice v mlze, přesto tuším po levé ruce možnost několikasetmetrového volného pádu. Stále prší, ale neva. Jedeme, tlačíme, až jsme těsně pod vrcholem. Scházíme se, sjíždíme se, oblékáme vše co máme a hurá dolů. Pocitově se otepluje s každým naklesaným metrem.  Necitlivé prsty rozmrzají. Závěrečná silniční časovka do kempu spálí zbytek energie. Nestíháme svorně s Kubou na chvostu pelotonu. V domění, že Kuba je student, ho nutíme ukázat index, abychom mu dali zápočet za heroický výkon. Závěr dne opepřuje můj odpíchnutý Rittberger kombinovaný s trojitým Salchowem, končící pádem na prdel a rozbitým loktem ve sprše.  Plus nějaká ta pivka na regeneraci a zavodnění. Kašleme na ženský, pijeme plzeňský, připravuji trasu na přejezd z kempu u jezera Fiastra do podhorského městečka Ussita.  Vše konzultuji s Vlastou, vedoucím tohoto zájezdu.  Ostatní  zjišťují od Kuby, jak bylo. „ten déšť nebyl to nejhorší…“  Od této chvíle jsme za magory.

Den 4) Vstáváme, balíme, snídáme, rveme vše co nebereme na kolo do busu, který pojede do kempu do Ussity. My se chystáme zase několik hodin stoupat, abychom drahocenné metry během jedné hoďky zase ztratili. V celé skupině terénních odvážlivců najíždíme na konci městečka do stoupání po šotolinové cestě směr první vrcholek Monte Val di Fibia. Tentokrát milosrdná mlha ukrývá další a další serpentýnu z nekonečného stoupání. Občas se nám ukáže nádherný pohled na vzdalující se Fiastru. Pokračujeme přes Pian Terenna na Monte La Banditella ke klíčovému rozdělení trasy, odkud se může pohodově klesat do kempu a nebo pokračovat ve stoupání až do sedla k Refugiu del Fargno.  Varuji zbytek skupiny a řeknu, jak to reálně plánuje 321skupina (která furt kecá a není jí radno věřit). Chceme k Refugiu del Fargno a pak nastoupit na kozí stezku a pozvolna dojet na nejvyšší bod/začátek údolí Val di Panico. Za doprovázení nejpomalejších maskuji svoji nenatrénovanost. Jsme u Refugia. Svačíme, ostatní se kochají a v nás se utvrzuje plán jet dál na kozí stezku. 321nápad jet tou horní byl správně. Po úvodních několika metrech nesení nasedáme a už jen zažíváme to nejryzejší bikové vysokohorské opojení. Blbneme, fotíme, zvedáme předky, zadky…  kocháme se. Rychle vyběhneme na hřebínek, abychom politovali to druhé údolí, kde vaří mlhu. U nás je přenádherně. Zbytek výletníků nás sleduje z terasy zavřené Refugie. Mají nás jako na dlani. Jo, jo, kdyby tak věděli, jak se máme. Zatím jsme jeli po vrstevnici, ale teď začíná sjezd. První pád mám samozřejmě já. Z nulové rychlosti přes řídítka, dva přemety a pak jsem to odvalil. Při přeskoku letmo jsem si namlátil nohu o představec. Blbec jako vždy. Naštěstí mě nikdo neviděl. Kumpáni jsou ještě o dost vysoko. Následuje další pád. Venca staví kolo na záda a trhá si pláštěnku na batohu i na těle. To jsem zvědav, jak to vysvětlí doma.  „To vám přiběh takovej velkej pes a ….“ Budeme, Venco, dělat jako že jsi tam nebyl. To je jasný. Užíváme si technicky náročného sjezdu dál, přejíždíme sněhové splazy až kde začíná rozkvetlá louka. „ty jo koukej koukej“ Ondra je v kotrmelcích. Hmmm, čekáme na výsledek. Jdeme k němu. Je to vostřák, taky to odvalil. Ale ruka ho evidentně bolí. Občerstvujeme se u horského pramene a už krotcí jako beránci valíme do údolí. Venca s roztrženou pláštěnkou, Ondra jednoručák, já jednonožák. Za nádherného počasí přijíždíme do kempu shánějíc se po nějakém tom pivu. Musíme postavit základní tábor. Zbytek skupiny se zatím nevrátil. Později se dozvídáme, že jsou v hospodě/hotelu.  Kuba se seznamuje s italskou recepční a její rodinou. V zájezdu panuje obava o jeho návrat. Užíváme si pohodového podvečera v kempu a spřádáme PLÁNY. Zítra nás čeká královská etapa. QUATTRO PASSI. Trochu nevíme jak s tím počasím, ale snad to vyjde. Ondru to bolí dost, až skoro uvažujeme o doktorovi. S námi nemůže. Ostatní raději ani nelákáme.

Den 5) V noci překvapivě neprší. Startujeme včas. Odjíždíme, když se ostatní scházejí ke snídani na ping pongovém stole. Jsme odhodlaní a vypadáme asi vostře. Já podle Zdendy tlustě. A má recht. Začínáme silničním stoupáním do prvního sedílka San Placido. Pokračujeme do Frontignana, kde zajíždíme do lesa a šotolinou kam jinam než nahoru. Z nenápadné odbočky v jedné ze zátočin se vyklube nádherná pěšina alias kozí stezka s výhledy, které se jen těžko popisují. Přes vlčí pramen, Fonte del Lupo šplháme mlze vstříc. Dosahujeme Passo Cattivo. Mlha, zima, v batohu nic, na sobě vše. Jedeme dolů. Otevírá se nám údolí Val di Tenna, dramaticky zařízlé, končící skalnatou soutěskou. Podle všeho bychom neměli až dolů. Přesně tak. Odbočujeme na další pěšinku směřující do pestrobarevného bukového lesa. Stoupáme, kola neseme, občas jedeme, většinou tlačíme. Obkružujeme masiv hory Monte Priora. Doprovází nás pro změnu chvilkami i slunce, ale výhledy moc nejsou. Pro změnu máme vlčí mlhu. Následně nastupuje skutečná a do toho sněhová krupice.. Jsme  u rozpadající se boudy Casale Pantanelli. Škoda té mlhy. Cejtíme se hodně vzdušně a po pravé ruce je jaksi prázdno. Mám první defekt. Prorazil jsem v jednom z nenápadných technických sjezdů o ostrý kámen. Trochu to trvá, než se bezdušovka samozalepí. Především když skoro prostrčím dírou prst. Tlačím běžím, přeskakuji kameny i kaluže. Kluci ale nejsou o moc rychlejší. Slunce chvílemi nesměle vykoukne. Potkáváme kamzíky. Vystoupáme na hřebínek klesajícího z vrcholu Monte Priora. Odtud opravdu těžký a technicky náročný sjezd, který prověřil nejen kotouče a desky. Vjíždíme do lesa. Opět mám takový neodbytný rumunský pocit. Už ani moc nevtipkujeme. Přes laviniště, popadané stromy, lesní klikaticí za neustálého deště a mlhy se probíjíme do hlubokého údolí Val d´Ambro. Že to bude z kopce drsnénám bylo jasné už na laviništích. I když mi ve sjezdu vletěl klacek do předního kola a urval ventílek a tím nastala oprava, nebyl čas ptát se kdo je kdo, rozkaz zněl jasně…. Z lesa nás to vyplivlo u kostela Santuario Madonna dell´Ambro. Nikdo to neřekne, ale jsme rádi, že najednou potkáme civilizaci. Sice nikde ani noha. Jen postarší Ital leje vodu do chladiče svého otřískaného Panďáka, Ale i tak dobrý. Najíždíme na silnici. Jaký to balzám. Odbočujeme na Capovalle. Zde stoupáme údolím směřující na Pinturu. Sedýlko, kde se přehoupneme do údolí  Valle del Fargno. A už jen stoupáme na Refugio del Fargno, kde jsme včera již byli. Rychlé závěrečné foto na posledním pasu a rychle do kempu. Přijeli jsme zmrzlí jako sobolí hovňousové. Něco kolem 70km, výškových 3100metrů, 12 hodin na cestě. Ondra nelenil a proběhl se po okolí.

Den 6) Transportní etapa, která by měla být po asfaltu. Ussita – Castelluccio – Balzo, kemp Vettore.  Zopakujeme si stoupání ze včerejška až k odbočce na Frontignano. Sklesáme do Castelsantangela sul Nera. Mám pocit silničáře na probíhajícím Giru. Jen ta rychlost a vítr ve vlasech není asi takový… Stoupáme k náhorní plošině Pian Grande a do městečka Castelluccio. Neskutečná nádhera a jedinečnost místa. Tak opravdu všechny informační kanály nekecaly… od malých políček flekatá planina se středověkým městečkem na vyčnívajícím „krtinci“ a k tomu všemu umocňující zasněžený masiv Monte Vettore, který na vše dohlíží. K typickému italskému presíčku a posezení a poklábosení na terase to přímo vyzývá. Proložíme to bavorským pšeničňákem. Počasí nám také přeje. Slunce a teplo. Odjíždíme. Přejíždíme planinu a pomalu stoupáme do sedýlka Forca di Presta. Fouká, tak jako v každém sedle. Mám doporučení od italských bikerů. Po kiláku sjezdu po silnici odboč vlevo na červenou. Bude to PĚKNÉ. A bylo. Vyklubala se z toho taková ta podsmrkovská pěšina upalující po vrstevnici pořád dál a dál. Moc povedené. Závěrečný kalup po šotolině a asfaltíku do kempu Vettore už nám radost zkazit nemůže. Stavíme stan. Plánujeme, co a kam další den. Předpověď počasí je špatná.

Den 7) nevím co je za den, ale na dnešek je plánován ÚTOK NA NEJVYŠŠÍ VRCHOL. Sněhová situace na kopci a vybavení kolegů 321starťáků a útok na vrchol jsou jaksi v rozporu. Přehodnocujeme, ale pokusíme se. V lehkém útočném vyrážíme brzy ráno. Od oběda hlásí déšť. Vrchol už teď není vidět. Jdeme, skoro běžíme. Trochu bloudíme, ale to patří k věci. Stoupáme. Potkáváme místní staříky, kteří hledají něco v trávě… (lanýže). Vystoupáme na zatravněný hřeben klesající od Monte Vettore. Našim záložním cílem je Monte Banditello. Ten také za nastupujícího deště dobýváme. Na hřebenu pěkně fučí. Na vrcholku to asi musí být o dost víc. Jo jo, to je „hory“.  Začíná svižný ústup. Ondra a Krsák začínají běžet. Ještě se potkáme u kamene. Trochu svačinky a pití a úprk dolů. Běžci rychleji, chodcoběžci rozvážněji. Prší, občas leje. Nic mezi tím. Za deště poklusem scházíme ke kostelu Santa Maria in Pantano. Zde potkáváme naší skupinku ze Splzně. Nabízí dvanáctku. To se neodmítá, zvláště pak v naší situaci. Naši útěkáři prý jen proběhli. Doplňujeme tekutiny, prohodíme několik vět, alkoholem oblbujeme mozkové závity a promrzlí na kost úprkem opouštíme plzeňskou skupinku. Indiánským během dosahujeme kempu. Stále prší. Vidina teplé sprchy a brzké večeře mě udržuje při vědomí. Mám dnes službu… vařím. Venca má službu v místní Taverně. Po návratu pomáhá s vařením, dobrou radou. Pak odejde poradit jinam. Návrat, dobře míněná rada a jde zase jinam. Sušíme se, zahřejváme se péřovkama i alkoholama. Předpověď počasí špatná.

Den 8) Je pátek. V noci pršelo. Ráno prší a má pršet celý den. Tak se válíme na vodní posteli. Následuje pozdní snídaně. Pak i nějaké to dospání. Obídek. Zkrátka odpočinkový den. Samozřejmostí je plánování transportní etapy z hor k moři. Ta nás čeká zítra. Padne rozhodnutí, jde se do místního baru a naplánujeme to.  Je brzké odpoledne. Seznamujeme se s atmosférou místní občerstvovny. Jsme pro domorodce samozřejmě atrakcí. Lejou do sebe pivo jako do kanálu, následně hned vypouští do záchoda, hned mají hlad, tak si vymejšlí co by.  Barman nestíhá doplňovat piva v lednici. Pivovar (Birrificio) Angelo Poretti se jistě po tomto víkendu poslal svého agenta vzhledem k prudkému nárůstu spotřeby, kterou místní nepamatují. Trasa je po pátém pivu konečně doplánovaná. Opouštíme místní bar, abychom se přemístili do hospody v kempu. Zde už nás čeká stůl plný piv, vína a k ochutnání nosí jednu pizzu za druhou…  Povedené odpoledne končíme později po půlnoci.

Den 9) Sobotu začínáme balící panikou, snídaní a přípravou na transportní etapu. Je nádherně. Proč takhle nemohlo být celou dobu…  Zíráme na zasněžené vrcholky, mžouráme do slunce. Nu nic, odjezd. Zpočátku jedeme všichni společně po silnici. 321skupina se občas mlsně otáčí na zasněžené hřebeny za zády. Mnoho projektů zde necháváme ani nenačatých. Holt příště. A to jistě bude. V sedýlku pod Monte Propezzano se skupinka rozděluje. Kdo jede s 321starťákama, odbočuje na rozbahněnou cestu a valí to z kopce k přehradní nádrži Lago di Gerosa. Podél přehrady až ke hrázi. Zde se otevírají nádherné pohledy zpět na kopce, kde jsme poslední dny řádili. Střídavě šotolinkou a asfaltkou pokračujeme až do městečka Comunanza, kde se namotáme do místního trhu se vším možným. Pokračujeme ale dále. Následuje dlouhá asfaltová část nahoru a dolu po historických městečkách a vesnicích. Stihneme i kafíčko a pivíčko v báru v městečku Montefalcone Apennino. Pomalu se blížíme moři  na dohled a čeká nás šotolinkový a terénní závěr. Sám nevím do čeho jdeme. Klesáme, stoupáme, ždímeme ze sebe zbytek sil, jsme na 80km. Při jednom sjezdu téměř vpadneme do chřtánů tří pasteveckých psů. Naštěstí jsou na silných řetězech. Rychle pryč.  Tak a moře máme na dlani před sebou. Už jen  poslední sjezdík. A Zdenda má defekt. I to se děje…  Pobřežní město Pedaso. Zde čeká bus. Úklid kol do krabic a rychle na pláž. Moře nic moc, ale rybářská hadice se sladkou vodou je nám nejluxusnější sprchou. Co na tom, že jsme nahý a sleduje nás skupinka Italů. Rychle nákup, najíst a odjezd směr ČR. Kecáme, popíjíme nakoupená vína až postupně všichni usneme. Na Rozvadově budíček. Ondra s Honzou ještě stihnou navrhnout medaile na nadcházející sportovní události. A to už jsme v Plzni a jsme vyplivnuti na stejném místě, kde jsme na začátku minulého týdne začali. Byl to intenzivní a krásnej týden, kdo byl, ten ví. Nevím, jak ostatní, ale mně se to líbilo moc. A že sem pojedu zase, je věc více než jistá.

Tak zdar pardálové!

Za 321start Machr.